Jsme vzhůru brzy. Probudily nás zvuky blízkého města. Uvolněně se balíme, v klidu se loudáme z kopce a jsme přesně v 9.00 hodin u Martina. Vřele nás vítá a vede nás do své kuchyně. K snídani je dnes domácí jablečný štrúdl, čerstvá káva a čaj. Živě si povídáme o naší cestě a o našem blogu. Martina to velmi zajímá a dokáže si představit, že bychom o našich zážitcích vyprávěli na Dnech Šumavy Litera. On sám pravidelně píše blog pro Pražský literární dům. A!, byl prvním českým stipendistou Pražského literárního domu v Berlíně. V německé metropoli strávil celý měsíc prací na dokončení svého románu Panna Maria od Sedmi Zlodějů. Román se odehrává v česko-německém pohraničí a má vyjít na konci roku 2024. Martin však nikde v Berlíně nenašel pivo, které by mu chutnalo. Více informací o něm najdete zde: www.prager-literaturhaus.com

Loučíme se krátce po desáté hodině dopoledne. Naším dnešním cílem je malý kemp u Kaplice nedaleko Lenory. Plni elánu se rozhodujeme pro trasu přes Boubín. Ten je se svými 1362 metry druhou nejvyšší horou Šumavy. Trasa od nás vyžaduje opravdu všechno. Nejenže je vysoká a strmá, ale dnes je navíc horký srpnový den. Zvládneme to, vystoupáme na věž a užíváme si výhled. Následuje opět strmý sestup. Sestup je ještě namáhavější. Na naše poměry dorážíme do dnešního kempu pozdě. Je již po 18. hodině. Tábořiště je velmi jednoduché. Není tu žádné sociální zařízení, jen suchý záchod. Turisty to ale nic nestojí! Platí se pouze za vozidla. Navazujeme konverzaci s našimi českými sousedy. Příjemná žena mluví dobře německy. Dobře si rozumíme a ona nám dává malý růženec. Opět tedy máme talisman, který nás ochraňuje. Opět jsme fascinováni a dojati.

Mé dnešní české slovo: vchod

13.08.2024
Dnes se chystáme do Lenory. Je to blízko. Po včerejšku sen. V Lenoře plánujeme zůstat několik dní. Těším se na sprchu. Martin nám dal telefonní číslo na Egona Urmanna. Je na Šumavě jedinečný, hodně toho zažil, rád se setkává s lidmi a je dobrý vypravěč. Volám mu, mám štěstí, zastihl jsem ho. Bohužel na nás dnes tak narychlo nemá moc času, celý týden už má naplánovaný, může nám poskytnout „audienci“ jen od 10:00 do 12:00. Všichni se na něj těšíme. Od 12:00 má na starosti skupinu rýžování zlata. Po nenáročných dvou hodinách dorážíme do Lenory a s panem Urmannem se setkáváme na parkovišti u „zámečku“. Na svých téměř 80 let je to naprosto čilý a aktivní muž. V očích má rošťácký pohled. Lenora byla v poválečných dějinách sudetských Němců zvláštním případem. Mnozí z nich museli zůstat, protože byli potřební jako specialisté ve sklárně. Tento osud postihl i rodiče pana Urmanna. O našem intenzivním a poučném rozhovoru zde psát nebudu. Kniha pana Urmanna vyšla v nakladatelství Morsak Verlag. Nese název: „Do bin i dahoam“ (v bavorském nářečí „tady jsem doma“). INFO zde: www.moverlag.eu
(V nakladatelství Morsak Verlag vyšla také kniha Martina Sichingera. Jmenuje se: „Meyrs Glas – Der versteckte Schatz“ (Meyerovo sklo – skrytý poklad). Příběh se odehrává v Lenoře.

A pan Urmann získal v roce 2010 cenu Stavitel mostů. Zprávu o tom najdete na stránkách CeBB.

Po tomto působivém setkání se vydáváme po hlavní silnici do kempu. Je to nebezpečné, protože zde není žádný chodník pro pěší. Náměstí je dalším zklamáním. Je sice krásné, leží přímo na Vltavě, ale zároveň je prosté. Opět zde není žádné sociální zařízení, jen mobilní záchod Dixi a pumpa na vodu. Dozvídáme se, že se nejedná o kemp pro automobily, ale o noclehárnu pro vodáky. Místo sprchy se koupeme ve svěží Vltavě. Ale co dělat? Původně jsme měli v plánu zůstat zde 2-3 dny. Ke všemu je tu jen jeden stejně jednoduchý kemp na Soumarském Mostě, vzdálený asi 3 km. Potom už až do Nové Pece není žádné místo, kde by se dalo tábořit. Tato obec je však od Soumarského Mostu vzdálena přes 22 km, navíc tudy vede hlavní cyklotrasa podél Vltavy a je samozřejmě vyasfaltovaná. Vzhledem k tomu, že se celá oblast nachází v národním parku, je zde zakázáno divoké táboření. Zavoláme do penzionu v Černém Kříži. Nachází se v polovině trasy. Nemá volné pokoje a ani na zahradě nesmíme tábořit. Jsme zklamaní. Přes 22 kilometrů po asfaltu s našimi zavazadly na zádech by bylo pro naše nohy utrpením. Tak to „vzdáváme“ a rozhodujeme se, že další den pojedeme vlakem. Večer si dopřejeme chutné české jídlo v restauraci a pak se přesuneme do kempu a do stanu. V noci se rozpoutá bouřka.

Mé dnešní české slovo: cestovat

14.08.2024
Počasí i nálada jsou opět dobré. Rozebíráme stan a vyrážíme do města. Dnes však ne po silnici. Majitel kempu říká, že se dá přejít i přes jez a pak pokračovat po pěšině. Přes jez? Jak? On jde napřed. Když dojdeme k vodě, položí přes lodní kanál jednoduché prkno. Já jdu první, pak Ritschi, jde to. Poděkujeme mu a on prkno zase stáhne. Ještě pár kroků po mokrých a kluzkých kamenech a stojíme před druhým kanálem. Tenhle je menší a bez zavazadel není problém. Ale takhle? Není cesty zpět, majitel Kempu je pryč. Zase jsem první. Zvládám to s pomocí holí. Teď je na řadě Ritschi. Je nejistá, riskuje, zvládne to, ztratí ve vodě jednu hůl, kterou se jí podaří zase vytáhnout, protože se zachytí v rákosí. Tohle malé dobrodružství opravdu stálo za to. V pohodě projdeme po stezce do města. V obchodě si kupujeme snídani a zbaštíme ji na nádraží. Vlak přijíždí na čas v 11:00. Nejprve do Volar, přestup, pak dál do Černého Kříže, přestup, cílové nádraží Horní Planá / Oberplan. (Městská veřejná doprava je zde jako sen.)

Horní Planá! Jsme tady! Po 40 dnech, 585 km vlastním tempem pěšky, jedné cestě autobusem a dnešní cestě vlakem. Nedaleko je kemp pro karavany. Ubytováváme se. Nacházíme kemp, najdeme si místo pro stan, postavíme ho a užíváme si sprchu. Čerství se vydáváme do centra Horní Plané. Naším prvním cílem je rodný dům Adalberta Stiftera, kde je nyní muzeum. Ponoříme se do života a díla tohoto velkého umělce. V horním patře navštěvujeme výstavu o životě sudetských Němců. Náš zájem vzbuzuje filmový dokument o zaniklé obci Glöckelberg / Zvonková, který se dobře hodí k naší cestě. Protože jsme se rozhodli zůstat v Horní Plané několik dní, rozhodujeme se navštívit toto místo s přestavěným kostelem. Pokračujeme do malého starého centra města s farním kostelem svaté Markéty, ke kaplí na vrchu Dobrá Voda samozřejmě k památníku Adalberta Stiftera. Na vyhlídkové věži se nám naskytne pohled na město, krajinu a přehradu. Po návratu do kempu se dáváme do řeči s našimi sousedy u stanu. Jeden pár pochází z Chemnitzu. Pán si musel odsloužit vojenskou službu v NDR jako pohraničník. Těžké období pro něj, stále se strachem, aby nemusel na nikoho střílet, neustále pod dohledem Stasi. Druhý pán pochází z Pasova. V mládí byl komunista. Proto se účastnil výměn mládeže s NDR. Vzrušující příběhy. Téma hranic je tu stále s námi.

Ztracenou cestu z Lenory do Horní Plané, kterou jsme nešli pěšky, jsme si vynahradili během několika dalších dnů pěšky a na kole. O tom už zde ale psát nebudu. Dojeli jsme do cíle a tím náš blog končí.

Rádi bychom poděkovali CeBB, zejména Davidu Verešovi, za podporu a možnost sdílet s vámi naši cestu. Doufáme, že vás náš blog pobavil a hlavně ve vás vzbudil chuť prozkoumat Zelený pás mezi Bavorskem a Čechami na vlastní pěst. Stojí to za to!

Tisíc a jeden pozdrav,
Ritschi a Oliver Machanderovi

Mé české slovo na závěr: mír